Jak jsem psala svoji první dětskou knížku

Jak jsem začala psát

Možná to někdo máte jinak, ale pro mě je o hodně jednodušší vyprávět než něco sepisovat. Je to docela zvláštní. Člověk by řekl, že při psaní máte spoustu času si všechno promyslet, naplánovat atd. Pak to jenom hezky sesumírujete a tadáááá. Pohádka je na světě. Ano. I já jsem tomuto bludu na začátku věřila.

Když vyprávíte, tak přece jedete na první dobrou. Takže máte dvě možnosti. Buď ten příběh umíte nazpaměť a jenom svým přednesem ohromujete posluchače, nebo si příběh prostě na místě cucáte z prstu.

Ano. První varianta je možná. U dětí vám bohužel vydrží tak cca do čtvrtého roku života. Pak totiž zapojí mozek a najednou nechtějí tu klasickou o princezně, ale musí tam přece být ještě jednorožec, opičák a ten mimozemšťan, kterého viděly včera v televizi. Fakt by mě zajímalo, kdo něco takového pouští dětem.

A pak už je to jenom na vaší fantazii. Velkou výhodou je, že děti mají ještě větší fantazii než vy. Takže ať řeknete sebevětší blbost, ony tomu v hlavě dají ještě několik dalších rozměrů a dimenzí, takže nakonec jsou všichni spokojeni.

Když jsme došli do bodu diktování, tedy já ti řeknu, kdo v pohádce bude, a ty mi z toho uděláš pohádku, byla jsem překvapená, jak jsem schopná příběhy skládat. Není se čemu divit. Po deseti letech průvodcovské praxe je člověk schopen věrohodně podat i tu největší lež na světě.

„Toto velkolepé schodiště je vyrobeno z jednoho kusu malinového dřeva. Největší kniha váží 75 kg a je potažena pravou kůží z kosatky.“

Jenže pak jsem měla ten geniální nápad pohádky sepsat. Říkala jsem si: „To bude pohoda. Když to umíš z fleku říct, tak to umíš i napsat.“

Po půlhodině marného zírání na blikající kurzor jsem uznala, že to zase taková „pohoda“ nebude. Ale protože jsem hlava dubová, tak jsem se odmítla vzdát.

„Ok. Teď mě zrovna nenapadá pohádka, tak vymyslím název a pak to půjde samo.“

Po další půlhodině mě sice nenapadl název, ale aspoň jsem si ve velmi hrubých obrysech vzpomněla na tu nejstarší pohádku, kterou jsem vyprávěla. Byly tam drobné lapsy, jako třeba: „Ten chlápek, kterého našla, byl hrnčíř nebo zemědělec? Zemědělec je hloupost. Určitě to byl hrnčíř.“ Byl to kovář! Ještěže tu neteř mám. 🙂

Ale pak už to nějak pomalu šlo. Trvalo to sice šest měsíců, rodilo se to ve velkých bolestech, ale nakonec jsem dala dohromady těch sedm páteřních příběhů. Velké díky patří neteři se synovcem. Jejich erudované rady typu: „ Musíš tam dát tu pohádku s tou rybou, co se jí, ale mi ji nejíme.“ mě opravdu zachránily. 🙂

Jak jsem začala vyprávět

Možná mi teď bude někdo odporovat, ale já si myslím, že nejlepší pozici v rodině má teta. Tedy aspoň u dětí. Teta toho totiž nemusí zrovna moct předvést, ale stejně je pro děti dobrá. Je totiž vzácná. Na rozdíl od maminky, která je s nimi neustále a už je značně „okoukaná“.

Objevuje se jen sporadicky, ale zato přináší určité tajemno. Zároveň spoustu věcí neřeší. Nejsou to přece její děti. Teta je prostě na hraní, protože vážné věci s dětmi řeší rodiče.

Pamatuji si, když jsem neteř poprvé držela na ruce. Mžourala na mě krásnýma modrýma očima a já jsem zaboha nemohla přijít na to, co s ní mám dělat! Dost se mrskala, takže jsem měla pocit, že držím víc vánočního kapra než dítě. Akorát nebyla mokrá! Tedy aspoň prvních deset vteřin. Pak už byla i mokrá!

Přes veškerou snahu mi pomalu vyklouzávala, což mě činilo značně nervózní. Nechcete úplně začít nový vztah tím, že vám dítě spadne, že? To bych asi nebyla zrovna oblíbená teta! S pomocí zbytku rodiny jsme to díkybohu obě ustály. Ale bylo to o fous. 🙂

Musím říct, že vždycky byla skvělý posluchač. Ze začátku jsem nic nevyprávěla. Jenom jsem broukala nebo mluvila a jí to krásně stačilo. Jenže čím byla větší, tím méně jí stačilo jak broukání, tak obyčejné mluvení. Kolem roku a půl jsem začala vyprávět krátké příběhy před spaním. Nejdřív stačil jeden, a to extrémně krátký. Extrémně znamená, že Karkulka přišla, byla sežrána a hned vysvobozena. Vše v pěti elegantních větách.

Jenže ona rostla a s ní očividně i její mozek a vyjadřovací schopnosti. Najednou pět vět nestačilo. Příběh musel být komplikovanější. Přibývalo postav, zápletek.

Pak jsme došly do fáze, která mě upřímně překvapila. Najednou si totiž začala ona sama diktovat, jaké postavy v příběhu chce. Světe, div se, já jsem ty příběhy byla schopná dát dohromady. Nebylo to nic excelentního. Někde děj asi úplně neseděl, ale ji to bavilo a mě vlastně taky.

A pak přišel ten zásadní okamžik. Jednou jsem vyprávěla pohádku, kterou jsem už dlouho neříkala. Samozřejmě jsem si ji nepamatovala. Jenže neteř mě najednou začala opravovat, že tak to přece nebylo! Chtěla přesně tu verzi, kterou jsem říkala původně.

Tak jsem začala pohádky sepisovat. Vlastně ne proto, abych je někomu darovala, ale abych vyprávěla přesně tu verzi, kterou chtějí slyšet. 🙂

Pohádky od Áni

Jak jsem se dostala k dětem

Ráda bych vám zde vyprávěla svůj příběh o tom, jak jsem napsala svou první pohádkovou knížku. Nebudu vám tu tvrdit, že to byla procházka růžovou zahradou, protože tak život prostě nefunguje! Jsem člověk, který si myslí, že život je prostě boj a krása spočívá v překonávání překážek!

První otázka je, jak jsem se zrovna já dostala k dětem. Nesmějte se! Není to úplně jednoduché.

Domnívám se, že jsem typický výplod naší doby. To znamená, že děti mě nejvíce zajímaly, když jsem sama byla ještě dítě. Je to jasné. Byli to parťáci na hraní. Ale pak přišla puberta a ta se mnou tedy zamávala. Z mých dětských kamarádů vyrostli ti samí puberťáci a nějací usmrkanci nás teda vůbec nezajímali!

Pak přišla vejška a vřelý vztah k těm hobitům stále nepřicházel. Nedokázala jsem si představit, že bych s nějakým dítětem vydržela v jedné místnosti, natož abych si nějaké vlastní vyrobila. Člověka v této fázi života prostě zajímají úplně jiné věci. Co si budeme povídat.

Dlouho po skončení studií jsem tenhle vztah neměnila. Částečně to bylo dáno i tím, že jsem pracovala jako průvodce. Holt řvoucí dítě na prohlídce, v horším případě řvoucí děti na prohlídce!, vám úplně hormony nenastartují.

A pak to najednou přišlo! Nebo vlastně přišla! Mojí sestře se narodila nádherná holčička. A tím nádherná myslím, že nic krásnějšího jsem v životě neviděla. Bylo to stejné dítě jako tisíce jiných, které jsem viděla před ní, ale stejně to bylo jiné! Byla totiž naše! Nový člen do rodiny, nová generace, nový život! 

Na první dobrou mě dostala do kolen. Od té doby ji naprosto miluju a doufám, že to už nikdy nebude jinak!

Za tři roky přišel ještě jeden raubíř a i ten měl stejný účinek jako jeho starší sestra.

A je to! Cesta byla nalezena! Láska zažehnuta! Mohlo se začít vyprávět! Ale o tom si zase řekneme příště. 🙂

Pohádky od Áni