Pohádka na pokračování

Pohádky od Áni

Co se stane, když se obrázky začnou pohybovat? 🙂

Zveřejnil(a) Pohádky od Áni dne Sobota 22. srpna 2020

Dračí vesnice

Bylo nebylo, byla jedna malá vesnička uprostřed hor. Nebo vesnice? Spíše se pod největší horou široko daleko choulilo jenom pár baráčků. K další nejbližší vesnici to byl týden cesty. A ještě za dobrého počasí. Pokud pršelo, nebyla cesta schůdná. A v zimě? V zimě se z vesnice nikdo nikam nepodíval. Na celých dlouhých šest měsíců byli její obyvatelé uvězněni ve svých obydlích. Tak nepropustné hory to byly.

O vesnici kolovala řada legend a pohádek. Vlastně nikdo z celého království její obyvatele pořádně neznal. Na jaře vždy přišli prodávat své výrobky na trh a na podzim, i se všemi zásobami, odešli zpět do hor. S nikým se moc nebavili, ani neveselili. Byl to svět sám pro sebe. Možná se jich ostatní i trochu báli. Tak to přeci bývá. Lidé se vždy bojí toho, co neznají.

I když všechny vesnice velmi zajímala, nikdo se nikdy neodvážil něco se o ní dozvědět. Radši si vymýšleli divoké příběhy, než aby se ji uráčili pořádně poznat. Byl to strach, ale také nedostatek zvídavosti.

To se ale nedalo říci o Jakubovi. Jakub byl už jako malé dítě velmi zvídavý. Vše ho zajímalo, nic mu nemohlo uniknout. Však jeho mamince z něj několikrát šla hlava kolem. Tolik otázek nemělo snad žádné dítě na světě.

A Jakub rostl, sílil. Až z něj najednou byl švarný jinoch. Jeho maminka se ani nestačila divit, jak rychle se to stalo. Zanedlouho měl opustit rodný dům a najít si svoji cestu životem. Mamince to rvalo srdce, ale věděla, že to tak musí být. Věřila, že ho dobře vychovala a že až ona bude potřebovat, domů se vrátí a se vším jí pomůže.

Jakub se ale na cestu ne a ne vydat. I přesto, že byl zvídavý, u maminky se mu přeci jen líbilo. A tak přešla jedna, druhá i třetí zima. To už maminka začínala být trochu nervózní, ale co se nestalo! Na jaře přišli lidé z hor!

Tentokrát ale nepřišli jenom muži. Poprvé za celou dobu, co zdejší obyvatelé pamatovali, byla mezi nima žena. Tedy spíše dívka, sotva odrostlá dětským střevíčkům.

A byla nádherná! Nebo to alespoň bylo to první, co Jakubovi proběhlo hlavou, když ji uviděl. Nebyla příliš vysoká, měla spíš drobnější postavu. Když ovšem vstoupila do místnosti, každý věděl, že tam je!

Měla totiž krásné, husté, kudrnaté vlasy, které měly barvu ohně! Nedá se to ani jinak popsat. Nebyla to ani červená, ani rudá, byl to prostě oheň! Oheň spalující, žhnoucí, ale zároveň to byl oheň domova, milující a starající se.

V tom samém momentu, kdy ji uviděl, se do ní hluboce zamiloval. Bohužel se to samé nedalo říci o ní. Ani okem o něj nezavadila. Držela se v blízkosti vysokého muže, který měl asi kdysi vlasy stejné barvy, ale dnes se jimi už nemohl chlubit. Ten ostražitě sledoval celou místnost. Všechny muže, kteří si dovolili jenom okem na ni pohlédnout, počastoval takovým pohledem, že se ke skupině nikdo neodvážil ani přiblížit!

Lidé z hor se vlastně chovali ostražitěji než obvykle. Dívenku drželi ve svém středu, jako by kolem ní stavěli hradbu. Rychle vyřídili vše potřebné a už mířili do hostince, aby se ubytovali s dívkou stále ve svém středu.

Hned jak zmizeli na schodišti, bylo Jakubovi jasné, že se o ní musí stůj co stůj dozvědět víc. Začal se tedy poptávat lidí ve vesnici. Nikdo mu však nebyl schopen nic kloudného sdělit. Slyšel pouze ty samé historky jako v době, kdy byl ještě dítětem. Bylo tedy třeba jít na věc nějak jinak.

Rozhodl se, že počká do druhé dne a na trhu dívku osloví. Když ale ráno poslušně naklusal na místo, kde se trh odehrával, dívka tam nebyla. Tělem se mu rozlilo zklamání, jaké ještě nikdy nepoznal. U stánku stál pouze ten vysoký ostražitý muž. Nedalo mu to! Musel se o ní dozvědět víc. Přistoupil tedy ke stánku. Chvilku si prohlížel výrobky a čekal, až si ho muž všimne. Až se najednou ozvalo: „Budete si něco přát?“

Jakub leknutím nadskočil. Chlap mluvil, jako by bičem práskal. Strachy se mu stáhlo hrdlo.

Ale protože nebyl žádný zbabělec, rozhodl se svému strachu postavit.

„Chtěl bych se o vaší vesnici něco dozvědět,“ pronesl hlasem, který zněl o dost nejistěji, než si myslel.

„Milý zlatý, o naší vesnici nemusíš vědět vůbec nic!“ pronesl hromotluk a bouchnul pěstí do stolu tak, že se na druhé straně trhu splašily slepice.

Tím konverzace skončila! Jakub sice na trh chodil každý den, už ale neměl příležitost se ke stánku přiblížit, natož s dívkou promluvit. I když tam náhodou byla, ostatní ho k ní nepustili. Tak se alespoň spokojil s tím, že se na ni díval.

Jednoho dne se opět vydal na náměstí. Když tam ale dorazil, stánek lidí z hor tam nebyl. Sakra! Na co to jenom myslel? Vždyť už byl čas, kdy tihle lidé odcházeli. Jak na to jenom mohl zapomenout. Chvilku zůstal jako opařený, ale pak si uvědomil, že ji nemůže nechat jenom tak odejít. Rozhodl se lidi z hor následovat.

Rychle tedy běžel domů, kde si sbalil jenom pár věcí. Ani se nestihl rozloučit s maminkou a už byl na cestě.

Směr našel snadno. Byl totiž dobrý stopař, a tak velká skupina se nedala přehlédnout. Dle jeho zkušeností měli před ním jenom několik hodin náskok. Rychle postupoval vpřed, ale skupina byla rychlejší, než si původně myslel. Na rozdíl od něj byli zvyklí pohybovat se v horách, a tak postupovali mnohem rychleji než Jakub.

Ať se snažil sebevíc, ne a ne je dohnat. Bohužel udělal zásadní chybu. Přecenil své síly, které mu začaly rychle docházet. Najednou padl vyčerpáním a nevěděl, co bude dělat. Byl unavený jako snad nikdy a ještě ke všemu se začala stahovat mračna.

Doufal, že to bude jenom obyčejná bouřka, ale štěstí mu nepřálo. Teplota rychle klesala a ze ztěžklých mraků se pomalu začaly sypat velké sněhové vločky.

Sněhu bylo čím dál víc, ale Jakub se nemohl ani pohnout. Myslel si, že je to jeho poslední hodinka. Sníh ho pohřbíval stále hlouběji. Takhle ho najdou až na jaře, proletělo Jakubovi hlavou.

Až najednou zaslechl takový zvláštní zvuk. Bylo to, jako by nějaká ohromná křídla rozrážela vzduch přímo nad ním. Co to mohlo být? Ptáci přece nemohou být tak velcí.

Zničehonic se mu nad hlavou objevil ohromný drak. Snesl se přímo nad Jakuba a sedl si na skálu, která byla nad ním. Drápy se zabořil do kamene, až ho celý potrhal. Složil křídla a pomalu přiblížil ohromnou hlavu k Jakubovi. Dvě velké černé oči ho pozorně sledovaly. Z nozder mu vycházel dým a zuby v ohromné tlamě mu cvakaly, jak se tlama otevírala a zavírala.

Jakub ze sebe nevydal ani hlásek. Vyděšeně se díval do těch hlubokých očí. To je jeho konec! Po nějaké době, která Jakubovi připadala jako celá věčnost, drak prudce zvedl hlavu. Opět roztáhl křídla a jedním mocným máchnutím se vznesl do vzduchu. Popadl Jakuba do drápů a už ho odnášel hlouběji do hor!

Stoupali výš a výš, až Jakub v dáli zahlédl nejvyšší horu. Byla vidět jenom zčásti, protože kolem ní právě zuřila bouře, která její vrchol zakrývala. Jakubovi problesklo hlavou, že se jistě blíží jeho poslední hodinka. Drak má určitě v hoře svoji sluj, jak se vypráví v legendách. Tam ho odnese a sežere. Nebo spíš zblajzne jako malinu.

Drak ale k hoře neletěl. Těsně před ní prudce klesl. Proletěl jedním obzvláště černým mrakem a před Jakubem se najednou otevřel pohled na malé chaloupky, které se choulily na úpatí hory. Nemohlo jich být víc než deset a jejich rozzářená okýnka přímo zvala k návštěvě a posezení u teplého krbu.

Drak se přiblížil k zemi. Když byl jenom metr nad ní, upustil Jakuba, který zprudka dopadl. On se zatím ve vzduchu otočil a zmizel. Poslední, co si Jakub pamatoval, byl zvuk kroků, které se k němu blížily.

Když se probudil, ležel na velké posteli a na sobě měl narovnané takové množství dek, že měl pocit, jako by mu na hrudi seděl medvěd. Rychle se rozhlédl kolem. Světnička byla malá. V protější stěně byl krb, kde vesele plápolal oheň. Před krbem stál stůl a čtyři židle. To bylo veškeré vybavení. Pomalu klouzal pohledem po prázdných stěnách, až zjistil, že ve dveřích někdo stojí. Nebylo přesně poznat, kdo to byl. Jakub viděl jenom siluetu.

Najednou se ho zmocnil zvláštní pocit. Kolem žaludku se mu všechno stáhlo a v tom okamžiku ji poznal. Byla to ona! Musela to být ona! Cítil to!

Trochu couvla, jako by chtěla odejít. Jakub slabým hlasem zaprotestoval: „Nechoď!“ Otočila se a pomalu vkročila do místnosti. Bývala by vypadala jako anděl, kdyby neměla ve tváři ten vzteklý výraz.

„Co sis sakra myslel? Mohl jsi tam umřít! Kdyby tě Prcek nezachránil, tak bychom tě našli až na jaře!“

„Prcek?“

„Jo, Prcek. Viděl tě jít za námi, a když jsi padnul, tak tě přinesl!“

„Prcek je drak? Kdo může pojmenovat draka Prcek?“ Jakub si připadal jako ve snu. Byl zachráněn drakem! Tedy bájnou postavou z legend a dívka o něm mluvila, jako by to snad byl pes. Kde se to jenom ocitl?

Najednou stál ve dveřích ten nepříjemný muž. Vyhnal dívku ven a na Jakuba vrhnul tak zlý pohled, že si přál, aby byl radši opět v ledové závěji.

Několik dní byl Jakub v místnosti téměř sám. Nějaká žena mu nosila jídlo, ale z té nedostal ani slovo. Po sedmi dnech se rozhodl. Vstal z postele a jal se prozkoumat zbytek vesnice.

Vyšel tedy z chalupy. Bylo právě pravé poledne. Slunce se odráželo od sněhu tak, až si myslel, že ho oslepí. Když si po chvilce trochu zvykl, rozhlédl se kolem sebe.

Bylo to opravdu jenom deset domečků. Choulily se k sobě, a byly téměř celé zapadané sněhem. Jak tady ti lidé mohli žít?

Najednou se ozval strašný řev. Nemohl být lidský. Něco takového Jakub nikdy neslyšel. Přímo před něj se snesl ohromný drak. Když přistál, celá zem se roztřásla. Vyfoukl dým z ohromných nozder, sklonil hlavu k Jakubovi a pozorně si ho prohlížel. Nebyl to drak, který Jakuba zachránil. Tenhle byl minimálně dvakrát větší. Už začínal chápat, proč mu ta kráska říkala Prcek.

„To stačí!“ ozvalo se mu za zády.

Drak nespokojeně zafuněl, ale hlavu poslušně stáhl. Jakub se otočil. Za sebou uviděl dívku, která k němu šla. Aniž by z Jakuba spustila oči, podrbala draka na hlavě. Ten zavrněl jako spokojená kočka. Jakub nemohl uvěřit svým očím.

„To je Punťa. Je to Prckův otec.“ Jakub nedokázal odtrhnout oči od obrázku dívky drbající draka za ušima.

„Máš štěstí. Rada rozhodla, že tu můžeš zůstat. Je zima a průsmyky jsou zapadané. Původně tě chtěli vyhnat, ale přesvědčila jsem je, aby to nedělali.“

„Vyhnat? Jestli jsou průsmyky neprůchodné, jak bych se dostal domů?“

„To radu nezajímalo. Je to tvoje vina, že jsi nás sledoval. Neměl jsi na to žádné právo. Já jsem je ale přesvědčila, aby byli milosrdní.“

Jakub polkl naprázdno. Teprve teď mu došlo, co pro něj vlastně udělala. Z hor by se v zimě nikdy živý nedostal!

„Asi bych ti měl poděkovat,“ napřáhl k ní ruku, ale ona na ni zůstala jenom koukat.

„Neukvapuj se! Ještě nemáš vyhráno! Pojď se mnou!“ rozkázala a Jakub ji jako poslušné štěně následoval. Stejně jako ohromný drak, který jim oddaně cupital v patách.

Šli směrem k hoře a dívka začala vyprávět:

„Nejsme obyčejná vesnice. Jsme dračí vesnice. Dříve jich v horách byla spousta, ale lidé začali být pohodlní. Hory jsou drsné místo, a ne každý v nich umí žít. Tak se většina lidí odstěhovala do nížiny. Už je to dávno. Lidé brzy zapomněli, odkud přišli. Staré příběhy pomalu zapadaly, až se z draků staly pouhé legendy, kterým věří snad jenom děti v kolébce. Nakonec jsme si řekli, že to není tak špatné. Lidé v nížině si nevšímají nás a my zase jich. Pro všechny je to tak lepší.

My tu s draky stále jsme. Jako za starých časů. Oni se starají o nás a my zase o ně.“

Ani se nenadáli a už stáli u ohromné brány do hory. Jakub zaváhal. Nechtělo se mu vstoupit. Byla tam tma a zevnitř vycházel neuvěřitelný pach síry.

„Neboj, oni ti přeci nic neudělají.“ Dívka se usmála a to stačilo. Jakub ji slepě následoval. Nebo spíše oba následovali draka, který vesele pelášil dovnitř.

Ohromnou chodbou se dostali do vysoké síně, která musela být přímo uprostřed hory. V rozích a uprostřed hořely ohně a kolem nich se pohybovalo asi šest draků. Každý byl úplně jiný. Jeden vysoký, druhý zase tlustý, s jednou hlavou, se dvěma. Prostě každý měl něco svého. Jakub se nemohl vynadívat. Všichni dívku vesele vítali. Prali se o její přízeň. Všichni chtěli být řádně podrbáni za ušima. A dívka se jenom smála a drbala, co jí síly stačily.

Jakub zůstal ve vesnici celou zimu. Staral se s dívkou o draky. Musel ale také pomáhat ostatním. Jemu to nevadilo. Byl na práci zvyklý a měl ji rád. Do dívky byl stále více zamilovaný. Díkybohu ani on už jí nebyl lhostejný.

Zima se pomalu chýlila ke konci a dívka najednou začala být velice smutná. Jakub se jí často ptal, co se děje, nic z ní ale nedostal. I lidé z vesnice se začali chovat divně. Jako by všichni věděli víc než on.

S příchodem prvního jarního dne se všechno změnilo. Jakub vyšel před chalupu, aby se zapojil do běžných činností. Všichni ale stáli venku. Dívka se na něj jenom smutně podívala a zmizela v hoře. Když ji chtěl následovat, muži z vesnice mu zastoupili cestu. Otec dívky mu do rukou vrazil jeho věci a řekl mu, že je čas, aby se vrátil domů. Říkal to pevně, z očí mu ale koukal smutek. Jakub to vůbec nechápal. Chtěl protestovat, ale muž jeho slova neposlouchal. Obyvatelé ho doslova vytlačili na kraj vesnice a tam stáli tak dlouho, dokud nezačal sestupovat do nížiny.

Jakub ničemu nerozuměl. Smutně šel několik dní, až dorazil do své rodné vesnice. Obyvatelé byli z jeho návratu nadšení, nejvíc samozřejmě jeho maminka. Všichni si mysleli, že v horách zemřel. On ale s nikým nepromluvil. Byl tak zkroušený, že toho nebyl schopen. Maminka ho odvedla do domu. Hned poznala, co se stalo. Zlomené srdce bylo jasné na první pohled. Nechala tedy syna odpočívat. Dobře věděla, že v tomhle stavu z něj stejně nic kloudného nedostane.

Jakub nemluvil dalších několik dní. Jenom se tak potácel po chalupě. Nemohl spát ani jíst. Nic ho nebavilo. Po týdnu už toho měla maminka dost. Zlomené srdce nezlomené srdce, něco se muselo stát. Jednou zrána zastihla syna, jak sedí na dvorku. Pohled obrácený k horám a jenom smutně vzdychá. A to ji namíchlo. Už toho měla opravdu dost! Vydala se k němu a chtěla mu pěkně od plic říct, co si o něm myslí, když najednou přímo před ní přistál drak! Nemohla uvěřit svým očím. Byl ohromný a smrděl po síře.

Jakub vyskočil, vykřikl radostí a už se k drakovi hnal. Bez jediného zaváhání mu vlezl na záda. Na maminku stihl jenom zakřičet, že se vrátí, a už oba letěli směrem k horám.

„No to jsou způsoby!“ pomyslela si maminka.

Prcek Jakuba odnášel do hor. Tentokrát nemířil k vesnici. Vzal to víc na sever. Jakub to tam vůbec nepoznával. Některé vrcholky byly ještě stále obalené sněhem a prcek si v nich za letu ráchal ohromné drápy a očividně z toho měl velkou radost.

Najednou se před nimi otevřela hora, která měla tvar stolu. Na vrcholu bylo postaveno dvanáct obrovských kamenů. Vypadaly jako nějací starověcí strážci. Za každým kamenem stál jeden drak. Prcek letěl k tomu největšímu. Jakub za kamenem poznal nejstaršího draka z vesnice. Vedle něj stál otec jeho milované dívky.

Prcek se nezdržoval přistáním. Prostě Jakuba shodil ze zad, když byl dostatečně nízko. Ten tvrdě dopadl přímo na zadní partie, až zavyl bolestí. Podíval se na chlapa vedle, ten mu ale nevěnoval jediný pohled. Díval se přímo doprostřed toho zvláštního útvaru. Jakub tam tedy také stočil pohled.Přímo uprostřed stála jeho vyvolená. Na sobě měla krásné bílé šaty, které jenom zvýrazňovaly neobvyklou barvu jejích vlasů. Byla nádherná. Naproti ní stál statný mladík, celý v černém. Natahoval k ní ruce a čekal, až mu do nich dívka vloží ty své. Najednou Jakub zaslechl šeptání. „Být tebou, tak se zvednu a jdu si pro ni. V okamžiku, kdy mu ruce podá, bude už navždy jeho.“ Jakub se vyděšeně podíval na otce dívky. „Nekoukej a běž! Je to tvoje poslední šance!“Jakub tedy neváhal. Vyskočil na nohy a utíkal do středu. Jeho zběsilého úprku si brzy všimli i ostatní. Draci znervózněli a začali i s lidmi vcházet do kruhu. Jakub si jich nevšímal. Doběhl ke své milované, poklekl na koleno a vztáhl k ní ruce.

Dlouho se na něj dívala, až najednou zvedla ruce a vložila je do jeho. Jakubovi doslova padl kámen ze srdce.

Z davu se ovšem začaly ozývat nesouhlasné výkřiky. „Nemůže si vzít cizáka! On není jedním z nás!“ Draci i lidé se pomalu k dvojici přesouvali, až všechny přerušil silný mužský hlas.

„Ticho! Dobře jsem toho muže poznal! Je jedním z nás! Ona si ho vybrala, a tak je to správné!“ Všechny hlavy, a že jich nebylo málo, se otočily k otci dívky. A otec pokračoval.

„I když nepochází z hor, patří sem svým srdcem. Vím, že jsem při narození své dcery slíbil její ruku Malcolmovi, ale její srdce rozhodlo jinak. Rozhodl jsem se její volbu respektovat a žádám to samé i od vás!“

A tak si ta dívka s rudými vlasy vzala Jakuba za muže. Usadili se spolu v horské vesnici a dál se starali jak o draky, tak o obyvatele vesnice. Nezapomínali ani na Jakubovu maminku a vždy ji v létě navštěvovali.

Brzy se jim narodila kupa dětí, která je činila velmi šťastnými, a jestli nezemřeli, tak v té vesnici žijí dodnes.