Pán mého času

Jsme doma! Musím říct, že moje představa z doby před dětmi byla značně zkreslená. Domů jsem si totiž neodvezla malé miminko, ale Pána mého času! Je to sice nejmenší tvor v rodině, ale vše se motá a podřizuje jemu.

Rychle jsem zjistila, že představa, jak budu klidně pracovat, zatímco miminko bude sladce spát vedle mě, byla naprosto mylná. Upřímně řečeno. Prvních několik týdnů jsem se k práci vůbec nedostala. Jako prvorodička se toho musíte poměrně dost naučit. Kdo by čekal, že dát dítěti plínu je taková věda? A to je teprve začátek!

Nejvíce mě baví okolí. Již dokonale rozumím rčení, že vychovává celá vesnice. Při jediném pohledu na dítě se zřejmě všichni stávají odborníky, a samozřejmě vše znají a umějí lépe než vy. Poslouchám tak tisíce nevyžádaných rad od lidí, kteří by pro jistotu podle mě nikdy dítě neměli ani počít. Co, sakra, může vědět chlap o kojení? Jemu se to řekne, zatni zuby a koj. Jemu totiž nikdo bradavku neprokousl!

Asi bych tu měla napsat něco o nočním vstávání, ale musím se všem matkám omluvit. Mám dokonalé dítě, které za celou dobu šestinedělí prořvalo pouze tři noci. Jinak klidně spinká i sedm hodin v kuse. Asi je to spáč po mamince. Tak jenom doufám, že mi to v pubertě nevrátí. 

I přes boje s plínami, odsávačkou, prsy a radílky musím říct, že jsem jako matka spokojená. Ano, je to práce. Dítě vám sežere spoustu času, ale je to práce, která dává smysl. Vkládáte své úsilí do něčeho, co milujete a kdo vám to vrací zpátky. Stačí drobný úsměv, stisknutí prstu nebo cokoli jiného a jsem hned na kolenou. Svému malému chlapečkovi bych okamžitě odpustila snad úplně cokoliv.

Jenom by mě zajímalo, kdy se vrátím k té práci? Zatím, když mám čas, totiž jenom spím, nebo obdivně koukám na ten poklad, který jsem si přivezla z porodnice. Přejde to někdy? Doufám, že ano, ale radši se budu ještě chvilku koukat. 

Zákonný zástupce

Tak jsme v porodnici! A je to tu! Konečně mi přinesli mého syna. To na co jsem čekala a připravovala se devět měsíců je tu! Objektivně musím přiznat, že můj syn je to nejkrásnější miminko na světě.  Jsem si naprosto jistá, že hezčí jsem nikdy v životě neviděla. 

Pamatuji si, jak mi ho poprvé přinesli. Byl tak malinký a tak křehký. Ze zavinovačky mu koukal snad jenom jeho maličký nosánek. V minutě jsem se zamilovala na celý život.  Bohužel život není tak jednoduchý, že?

To mi můj syn předvedl hned první noc. Jestli vám někdo tvrdí, že mateřství je přirozená věc, a že matka je na své dítě napojena nějakým zvláštním poutem, tak jim nevěřte! Jsou to kecy! Přes den byl můj brouček jako mílius. Hezky spinkal, a když se vzbudil, tak pouze na kojení, aby následně zase sladce usnul. Ale ta noc! Ta noc!

Začal nenápadně. V osm hodin večer jsem ho chtěla uložit. Prvně jen tak pofňukával, hladila jsem ho po tváři. Vypadalo to, že to zabere. Nicméně, hned jak jsem ruku stáhla, začalo peklo. Nikdy bych nevěřila, že tak malé stvoření dokáže vydat tak silný zvuk. Okamžitě jsem synka vzala do ruky, očividně nějaké mateřské pudy mám. Bohužel, i když jsem ho „hojdala“ celé dvě hodiny, křik neustával. Už jsem byla vážně zoufalá. Co mu tak může chybět? Krmila jsem ho, nosila jsem ho a nic. Nechce třeba steak? Třeba mu moje mléko nestačí? Páni, já bych si ale dala steak! Kdo by řekl, že vás kojení tak vyhladoví?

Zachránila mě až sestřička, která slyšela křik a šla se na nás podívat. „Přebalila jste ho?“ Byla její první věta. Aha. To mě vůbec nenapadlo. Tak to asi s tím mateřským pudem nebude tak horké, že?

Tak teď míříme z porodnice domů a já jenom doufám, že to všechno zvládneme. Holt to nějak s tím tvorečkem, o kterém jsem v porodnici podepsala papír, že jsem jeho zákonný zástupce, musím zvládnout!  Asi to nebude jednoduché, ale jak řekl klasik, mateřství je jedna velká improvizace. Tak směle do toho! 

Porod

Termín porodu jsem měla 29. září. Hezké datum, že? Mně se také moc líbilo. Jak víte, 28. září je svatého Václava. Tajně jsem doufala, že se dítě narodí ten den. Vždycky jsem ho měla ráda. Bohužel náš drobek byl zcela jiného názoru, tak jsem alespoň navštívila svatováclavské slavnosti. Byla to sranda i přes to, že jsem se ploužila jako velryba. Nicméně moje velikost měla jednu nespornou výhodu. I v té největší tlačenici jsem měla vždy dost místa. 

Můj sen s datem se nesplnil, tak jsem holt musela čekat, až se prckovi bude chtít. Prvorodičky to mají v něčem opravdu těžké. Vzhledem k tomu, že jste to nikdy nedělaly, tak opravdu nevíte, jak co vypadá. Stejně jako mi trvalo měsíc poznat pohyby, tak jsem si nebyla ani jistá porodními bolestmi. Celý devátý měsíc je o tom, že si přejete, aby už to z vás vyšlo a všemu byl konec. Když se to nakonec přiblíží, tak si říkáte, že to vlastně nebylo tak špatné a že byste to ještě chvilku klidně vydržely. Tak to bylo i se mnou.

Bolesti začaly, jak jinak, v noci. Jsem rozumná žena, tak jsem se držela hesla, hlavně žádná hysterie! V klidu jsem tedy vstala. Otce nechala ještě odpočívat. Spořádaně zavolala do Podolí a poradila se se sestřičkou, která mě nasměrovala rovnou do vany, že jsou to určitě poslíčci. Po půlhodině ve vaně, jsem bolestí řvala, že to tedy nejsou poslíčci, a ať se otec laskavě začne okamžitě starat! Překotně jsme tedy dojeli do Podolí. Já v křečích a otec v naprostém nervu.

Po hodinovém vyšetření nás vyhodili s tím, že to sice asi je porod, ale jde to pomalu, tak to doma zvládneme. Super! V křečích a nervech jsme tedy opět odcestovali domů. Odpoledne přišel druhý pokus. Dvě hodiny jsme se museli procházet kolem řeky, aby nás stejně poslali domů! Tak jsem se zařekla, že už to znova zkoušet nebudu. Nepojedu, dokud ze mě ten malej nepoleze! Vydržela jsem to celý den. V jednu ráno už to ale nešlo, tak jsme jeli napotřetí. Že je to ono, jsem poznala hned u popelnic, kde mi praskla voda. Otec to šťastně kvitoval s tím, že je super, že nepraskla v autě. Jsem ráda, že jsem ho potěšila. 

Už v autě mi bylo jasné, že toto není cvičení! Kontrakce přicházely čím dál rychleji. Je zajímavé, jak se vám střídají euforické nálady s naprostým zoufalstvím. Otec se mě ptal, jestli je třeba na to dupnout, nebo má jet podle předpisů. Byla jsem zrovna v euforické náladě, tak jsem téměř s úsměvem tvrdila, že klidně může jet podle předpisů, abych na něj za necelé dvě minuty vztekle řvala, proč se šine jako šnek, že já tu sakra rodím!!!

Po příjezdu do porodnice mi sestřička oznámila, že mě možná přesunou jinam, protože mají úplně plno. Na což jsem jí řekla, že já už rozhodně nikam nejedu! Tatam byla rozumná žena! Díky bohu přesun zamítla i doktorka, která zjistila, že jsem první dvě fáze porodu prožila doma. Holt když vás dvakrát vyhodí, tak se potřetí moc neženete.

Samotný porod zde popisovat nebudu. Matky vědí a budoucí matky se dozvědí. Nicméně po pár hodinách tady byl můj prcek! Láska mého života! A v současné době pán mého času. :-)Tak jsem zvědavá, jak to bude dál. 

Když mi poprvé řekli „maminko“!

Vím, že jste se asi těšili, až se konečně dostanu k tomu porodu! Když už jsme tu měli časovanou bombu, tak by to bylo zřejmě logické, že?  Ale ještě bych tu ráda probrala jednu věc. A to, když mi poprvé řekli „maminko“. Vím, že to vypadá jako zcela nedůležité, ale když jste nastávající matka a čekáte svoje první dítě, tak to zase tak nedůležité není.

Nevím, jestli to tak mají všechny prvorodičky, ale mě toto označení docela zarazilo. Pamatuji si úplně přesně, jak se to stalo. Seděla jsem na monitorech ve svém devátém měsíci a byla jsem neskutečně zpruzelá. Jak jste možná pochopili z minulého článku, devátý měsíc pro mě nebyl zrovna procházka růžovou zahradou. V noci jsem nemohla spát, bolelo mě snad všechno od vlasů po nehty na nohou a do toho ty hormony! Přiznávám, že jsem nebyla úplně milující partnerka. I tímto bych se tatínkovi mého dítěte ráda omluvila. Chápu, že to nebylo úplně snadné, když vás někdo ve tři ráno budí, aby vás vyhodil z postele, protože chrápete, a následně vás ve čtyři ráno vyhodil i z gauče, protože jste nechali těhotnou ženu samotnou! Abychom byli fér, při zplození byl taky, tak ať si to tedy pořádně užije! 

Neumíte si ani představit, jak otrávená jsem byla, když jsem musela jednou za týden dojít do Podolí na monitory. Poprvé jsem se tam doplazila (nedá se to říci jinak, protože v té době byl i šnek rychlejší než já!) na začátku devátého měsíce. Zpruzelá jsem se vyvalila na chodbě a přemýšlela, kdo může objednávat maminky do nemocnice v době oběda? Copak neví, že jídlo je naše jediná radost?

Po chvilce čekání vyběhla sestřička a začala nás zvát dovnitř. Otráveně jsem se tedy zvedla a zaujala své místo na monitoru. Sestřička mě připojila, povzbudivě se na mě usmála, ukázala na monitor a řekla: „To je srdíčko vašeho miminka, maminko!“

A bylo to! Už jsem nebyla jenom Anna Langerová, dcera, sestra, partnerka, produkční, autorka pohádek a kdoví co ještě. Byla jsem maminka! Čekala jsem miminko, jehož srdíčko mi hlasitě bilo za hlavou. A já už se nemohla dočkat, až ho budu držet v rukou! 

Časovaná bomba

Ne! Ještě jsem stále 2 v 1. Odpovídám na poslední měsíc nejvíce používanou otázku. Člověk má pocit, že jste v nějakém nestřeženém okamžiku přestali být svéprávní dospělí. Ani vlastně nevím, kdy to přišlo. V jednu chvíli jsem normálně chodila do práce, v druhé jsem nastoupila na mateřskou a všechno začalo.

Lidé vám často volají, ne, aby se zeptali, jak se máte, ale aby se ujistili, že se někde neválíte v porodních bolestech. Maminka se vás stokrát zeptá, jestli je s vámi někdo doma, i když dobře ví, že jsou všichni pryč. Co by taky ve všední den v 11 hodin dělali doma, že? Při negativní odpovědi by nejradši hned přijela, aby vás ohlídala. Bohužel je dvě stě kilometrů daleko. Nebo bohudík?

Nejvíce mě dráždí věty typu: „Měla bys teď hodně odpočívat!“ – „Hlavně se nerozčiluj a odpočívej.“ – „Neměla by sis jít lehnout?“ Ne. Neměla, když jsem teď vstala! Už opravdu nevím, co na toto odpovídat? Odpočívám. Nic jiného vám totiž vaše tělo ani nedovolí. Ať chcete, nebo ne, stejně si musíte jít po obědě lehnout, protože to ohromné pupíno vás prostě do postele převáží.

Celé dny tak nedělám nic jiného, než že odpočívám nebo připravuji výbavičku pro miminko. Je hrozné, jak se za několik dní změnil můj slovník. Ano. Dost jsem si ho sice rozšířila. Naučila jsem se, co to je bodíčko, capáčky atd., ale proč teď musím všemu říkat zdrobněle, to opravdu nechápu. Podle mě je v tom tlak okolí. Snad žádnou matku jsem neslyšela říct slovo plena. Pro všechny jsou to plenečky. A to je pouze jeden příklad. Tak jsem i já propadla všeobecné hysterii. Vesele tedy plenečkuji, capáčkuji. Připravuji se na bobečky, blinkáníčka a mám pocit, že jsem někde v procesu zapomněla mozek.

Je tu devátý měsíc a já musím říct, že mi rozhodně není zrovna hej. Matky v mém okolí měly pravdu. První trimestr je zvláštní. Druhý je docela fajn, ale třetí už je opravdu pruda. Hlavně tedy devátý měsíc. Vypadám jako tanker a stejně tak se i cítím. Z postele lezu stylem vyvržené velryby, která se snaží dostat zpět do moře. Každou delší procházku plánuji tak, abych na cestě potkala co nejvíce záchodů, protože někdo si očividně plete můj močový měchýř s balonem. Nejhorší je, že nespím! Prý je to normální. Což ovšem neznamená, že je to příjemné. Možná, že i toto se výrazně podepisuje na mé mozkové aktivitě.

Co mě ale baví, jsou reakce okolí. Pro všechny jsem trochu jako časovaná bomba. Překvapivě to nejvíce prožívají muži. Nedávno jsem byla se sestrou v divadle. Tři kamarádi se nervózně ptali, kdy mám termín, a čtvrtý radši rovnou googloval, kde je nejbližší porodnice.  Jednou jsem si při příchodu do knihovny hlasitě oddechla a přitom se držela za břicho. Pán u výpůjčního pultu hned sahal po telefonu. A to nemluvím o tom, když náhodou nezvednu příteli telefon. 

Holt člověk si musí vždy najít něco pozitivního, že? 

Jak to bude s pohádkami, když bude vlastní posluchač?

Kdo zná můj příběh, ví, že svoji první dětskou knížku jsem napsala pro synovce s neteří. Teta má totiž nejlepší postavení v rodině. Můžete si děti půjčovat, ňuchňat se s nimi, a když se takzvaně rozbijí (pokakají, poblinkají atd.), jednoduše je vrátíte matce! Popřípadě otci! Záleží, který je zrovna blíž. Z celého toho cirkusu tak vlastně prožíváte jenom tu nejhezčí část. To se to pak vyprávějí a sepisují pohádky, že?

Jenže i mě nakonec dohnal osud a zanedlouho ze mě bude matka. Důvěrně tedy poznám bitevní pole i z druhé strany. „Rozbité“ dítě budou vracet mně a domnívám se, že třeba má sestra se na to velice těší. Nevím, jak jste to měly vy, ale když jsem se já dozvěděla, že jsem „v tom“, byla jsem naprosto nadšená. Moc jsem si miminko přála. Bohužel svět není nikdy tak růžový, jak se na první pohled zdá.

Prvotní euforie rychle přešla hned v prvním trimestru. Špatně mi sice nebylo. Díkybohu! Zato se u mě objevily vyrážky, které jsou v těhotenství prý naprosto běžné! Super! Neznám nikoho, kdo by je kdy měl! Ráda zkouším nové věci, ale opravdu nemusím vyzkoušet všechno! Už je tomu tedy devět měsíců, co se nepřetržitě drbu a občas si přeji, abych radši první tři měsíce strávila s hlavou v míse. Možná by to bylo snesitelnější.

Samozřejmě, že jsem zažila i krásné okamžiky. Třeba když v druhém trimestru poprvé cítíte pohyb miminka. Trvalo mi sice tři týdny a nepočitatelné množství konzultací se všemi matkami v mém okolí, než jsem pochopila, že ty bubliny jsou pohyby, ale to je přece detail. Holt, když děláte něco poprvé, není to úplně jednoduché. Navíc mě strašně bavilo, jak jsou maminky při vysvětlování kreativní. Nejvíce mě dostala sestřička v nemocnici. „Je to, jako byste spolkla akvarijní rybičku.“ Jojo. To dělám běžně, takže jsem úplně věděla, o čem mluví.

Zatímco v druhém trimestru málem boucháte šampáňo při každém nepatrném pohybu té vaší „akvarijní rybičky“, ve třetím mám pocit, že každý pohyb je za trest. Už to není tak, že zatajíte dech pokaždé, když miminko ucítíte. Teď ho tajíte, abyste ho přežili. Z jemného šimrání se totiž stalo slušné disko, které samozřejmě přichází v tu nejméně vhodnou dobu. Nemám ponětí, jak bude moje dítě vypadat, ale o jeho nožičkách a ručičkách už mám dost slušnou představu. Občas začínám mít pocit, že se ta moje láska rozhodla přijít na svět přímým kopem skrze břicho.

Ale vraťme se zpátky k tématu. Do porodu zbývá pár týdnů a já si kladu otázku, jestli budu jako máma stále psát pohádky, nebo se radši přeorientuji na hororové příběhy? Pochopila jsem, že tato role je celkem záhul. Už teď to není vůbec jednoduché. Novou pohádku mám napsanou a myslíte, že s ní něco dělám? Ne, vůbec! Svoji lenost dávám za vinu svému současnému stavu. Nejenže vypadám jak vyvržený vorvaň, ale i se podobnou rychlostí pohybuji. Tatam je ta produktivní produkční, která zvládla všechno oběhat. Teď veškeré mé pohyby vypadají jako přistávací manévr tankeru. V mnoha případech dost nepovedený. A tak dávám přednost nožkám nahoru než honění ilustrátorky, aby konečně poslala alespoň jeden obrázek. Smutné? Ano! Ale v současné době holt nutné!

Kladu si otázku, jaké to bude po porodu. Nevím, neumím si to vůbec představit. Jediné, co vím, je, že to rozhodně bude jiné! Vrátím se k pohádkám? Nebo to budou horory? Vsadíte si?  Ať tak, či onak, vše se to dozvíte na mém blogu. 

Těšte se!  Bude to jízda.