Jak jsem zalamovala a tiskla
A přichází poslední fáze. Mám opravený text, ilustrace, skvělou grafičku. Co nám tedy chybí? Už jenom dát všechno dohromady a udělat takové „Cuba libre“ dětského světa. S chutí jsme se do toho pustily. Jak jistě tušíte, nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. 🙂
Nejprve jsme tedy začaly s grafičkou zalamovat. Pokud tomu výrazu někdo nerozumíte, tak si z toho nic nedělejte. Když jsem začala pracovat v produkci, tak mě toto slovo také dost překvapilo. Jenže mně, na rozdíl od vás, trvalo půl roku, než jsem se nesměle zeptala, co a kde mám lámat. 🙂
Znamená to, že grafik vezme ideálně všechny materiály, prakticky je rád, že od autorů dostane alespoň polovinu, ke knize a nalije je do formátu, který se požaduje, aby vznikla kniha. Jenže tím to rozhodně všechno nekončí. Jednak je určitě v materiálu řada chyb, které se, bohužel, projeví až po zalomení. Jednak se toho dost rozhází i během zalomení. Takže pak nastávají další korektury.
Ani já jsem jako správný autor nezklamala. Produkce vždycky strašně nadává na autory, kteří mění texty v průběhu nalévání. Přehazují obrázky z místa na místo. Komplikují korektury atd. Když jsme s grafičkou začaly pracovat, tak jsem si říkala, že mám velkou výhodu. Nejsem čistý autor. Jsem i produkce. Znám autorské chyby, tak se jim hravě vyhnu. Jak naivní jsem byla! Udělala jsem je všechny! 🙂
Ráda bych tak poděkovala paní grafičce a paní korektorce za neskonalou trpělivost jak se mnou, tak s mými texty. Slavnostně zde slibuji, že už to nikdy neudělám! 🙂
Když už jsme byly spokojeny s výsledkem, tak se mohlo jít do tiskárny. Rozhodla jsem se, že nechám vytisknout sedm kusů. Neteř se synovcem dostanou po jednom a zbytek se rozdělí mezi realizační tým. Na tiskárnu to je malý počet, tak jsem zvolila Copygeneral a hned jsem tam pelášila pro kontrolní nátisk a změření hřbetu. Samozřejmě, že jsme to se slečnou zvoraly. Ani jedné z nás nedošlo, že když měříme hřbet, tak musíme počítat s tím, že tisk je oboustranný. Takže jsem grafičce nahlásila o polovinu vyšší, než byl. 🙂
Ale nakonec to přece jen vyšlo a 15. prosince jsem si domů odnášela prvních sedm výtisků dětské knížky O princeznách, dracích, lidech a podobné havěti. Už jsem se nemohla dočkat, co na to děti řeknou.
Ale o tom zase příště. 🙂
Pohádky od Áni
Jak jsem (ne)vyráběla ilustrace
Asi mi každý z vás potvrdí, že dětská knížka bez ilustrací není řádná dětská knížka! Umíte si třeba představit, že čtete Ferdu Mravence a z knihy na vás nekouká Ferda? To je trochu děsivá představa, že? Tak i u mě vyvstala otázka, co budu dělat s ilustracemi?
Celý život strašně závidím lidem, kteří umějí malovat. Je to něco, co mě prostě fascinuje. Sednout si nad papír a za pár chvil vytvořit něco krásného. To u mě o žádném talentu nemůže být ani řeč. Dodnes si vzpomínám, jak jsem ve čtvrté třídě dostala čtyřku za namalování hrušky. Nedávno jsem ten obrázek našla. Ta známka byla zcela zasloužená. Možná dokonce paní učitelka dost přimhouřila oko.
Takže nepřipadalo v úvahu, že bych si obrázky malovala sama. I když chvilku jsem to zvažovala. Nicméně při pohledu na mou „hrušku“ jsem to okamžitě zavrhla. Byl tedy čas najít ilustrátora!
Někoho jsem znala z pracovních setkání, ale nebylo to ono. Prohlížela jsem si jejich tvorbu a nesedělo to. I tak jsem jednoho nechala jeden obrázek namalovat. Nedokážu to vysvětlit, ale prostě to nešlo. Bylo to, jako když jsem se podívala na svou hrušku a věděla, že takto hruška jednoduše nevypadá.
Tak jsem pokračovala v hledání. Ani nevím, kolik profilů na facebooku, instagramu a kdoví kde ještě jsem prošla. Viděla jsem snad tisíce obrázků. Byly krásné, barevné, veselé, smutné. Byly v nich snad všechny emoce, ale ani jediný se nehodil k mé knížce.
Už jsem byla poměrně dost zoufalá, když mě to trklo. Vždyť já přece znám slečnu, která maluje, ale je jí jenom patnáct? Zvládne to? Dokáže udělat ilustrace k celé knížce? Šlo mi hlavně o to, aby udržela napříč knihou jednotnou linii. Neměla jsem moc na výběr, tak jsem si řekla, že ji zkusím. Bylo to moje nejlepší rozhodnutí!
Její první dva obrázky mě doslova posadily „na zadek“. To bylo ono! Bez jakéhokoli mého komentáře dokázala z pohádky vypíchnout přesný okamžik. Moment, kdy se všechno láme a mění. Tu nejvypjatější chvíli, kdy se má rozhodnout o dalším osudu všech. A nejen to. Ještě to krásně ztvárnila. Hned mi bylo jasné, že je to pro mou knihu správná cesta.
Samozřejmě, že jako u správné umělkyně nešlo vše vždy úplně hladce, holt termíny nedělají dobře nikomu. Chtěla bych jí ale tímto poděkovat za překrásné ilustrace. Lepší jsem nemohla dostat.
Pohádky od Áni
Jak jsem začala tvořit knihu
Fajn, máte text, ale co s ním? Pohádky jsou sice na světě, ale co si budeme povídat, vizuálně to není nic moc. Word se sedmi pohádkami asi žádné dítě úplně neoslní. Chtělo by to něco zajímavého. Obrázky nechám stranou. To je kapitola sama o sobě.
Jak to tedy udělat, aby se dětem ono veledílo líbilo i po vizuální stránce? Nejdříve to zkoušíte sami. Různé fonty, malůvky, které neobratně vytvoříte v malování… Mně trvalo asi týden, než jsem přišla na to, že to sama nejspíš nedám. Divné, normálně takové úkoly vzdávám daleko dříve. Že by nějaká pochybná autorská hrdost?
No, ale co teď s tím? Najednou se ke slovu dostala moje produkční část. Autorku pohádek pro děti naprosto převálcovala praktická produkční. V duchu mě profackovala za zbytečné plýtvání časem a už to šlo. Za stálého spílání sama sobě jsem se konečně pustila do práce.
Dobře. Odpustila jsem si typické excelové tabulky s termíny. Nejsem přece masochista! (Férově uvádím, že jsem si je měla udělat. I já dokážu být líná jako ten pověstný čuník!)
První tedy přišla na řadu korektura. Nebudeme přece mladé generaci ukazovat, že jsem úplný hotentot a neumím používat ani rodný jazyk. No jo, ale jakého korektora použít. Ano, znám jich spoustu, ale problém je právě v tom slůvku znám. Co si o mně pomyslí? Najednou přišel stud, který jsem zatím nepoznala. Nikdo ty pohádky nikdy neslyšel ani nečetl. Synovec s neteří byli vlastně jediní, kdo je znali. Překvapivě právě to byl problém, který jsem dlouho řešila. Nakonec jsem je ale přece jen odeslala. Hádejte – co? Korektorce se líbily. Možná si vymýšlela, ale i tak to zahřálo u srdce.:-)
Byl čas vybrat grafika. Opět – znám jich spoustu, ale kterého? Díkybohu jsem potkala toho nejlepšího, vlastně nejlepší, co jsem mohla. Není nic lepšího než takovou práci nechat dělat matce dvou dětí. S naprostou jistotou dokázala navrhnout jak font, tak formát atd.
Práce se, bohužel, trochu pozdržely, když vyslovila tu jedinou správnou otázku.
„Aničko, a obrázky budou kdy?“
Ale o tom zase příště.:-)
Pohádky od Áni
Jak jsem začala psát
Možná to někdo máte jinak, ale pro mě je o hodně jednodušší vyprávět než něco sepisovat. Je to docela zvláštní. Člověk by řekl, že při psaní máte spoustu času si všechno promyslet, naplánovat atd. Pak to jenom hezky sesumírujete a tadáááá. Pohádka je na světě. Ano. I já jsem tomuto bludu na začátku věřila.
Když vyprávíte, tak přece jedete na první dobrou. Takže máte dvě možnosti. Buď ten příběh umíte nazpaměť a jenom svým přednesem ohromujete posluchače, nebo si příběh prostě na místě cucáte z prstu.
Ano. První varianta je možná. U dětí vám bohužel vydrží tak cca do čtvrtého roku života. Pak totiž zapojí mozek a najednou nechtějí tu klasickou o princezně, ale musí tam přece být ještě jednorožec, opičák a ten mimozemšťan, kterého viděly včera v televizi. Fakt by mě zajímalo, kdo něco takového pouští dětem.
A pak už je to jenom na vaší fantazii. Velkou výhodou je, že děti mají ještě větší fantazii než vy. Takže ať řeknete sebevětší blbost, ony tomu v hlavě dají ještě několik dalších rozměrů a dimenzí, takže nakonec jsou všichni spokojeni.
Když jsme došli do bodu diktování, tedy já ti řeknu, kdo v pohádce bude, a ty mi z toho uděláš pohádku, byla jsem překvapená, jak jsem schopná příběhy skládat. Není se čemu divit. Po deseti letech průvodcovské praxe je člověk schopen věrohodně podat i tu největší lež na světě.
„Toto velkolepé schodiště je vyrobeno z jednoho kusu malinového dřeva. Největší kniha váží 75 kg a je potažena pravou kůží z kosatky.“
Jenže pak jsem měla ten geniální nápad pohádky sepsat. Říkala jsem si: „To bude pohoda. Když to umíš z fleku říct, tak to umíš i napsat.“
Po půlhodině marného zírání na blikající kurzor jsem uznala, že to zase taková „pohoda“ nebude. Ale protože jsem hlava dubová, tak jsem se odmítla vzdát.
„Ok. Teď mě zrovna nenapadá pohádka, tak vymyslím název a pak to půjde samo.“
Po další půlhodině mě sice nenapadl název, ale aspoň jsem si ve velmi hrubých obrysech vzpomněla na tu nejstarší pohádku, kterou jsem vyprávěla. Byly tam drobné lapsy, jako třeba: „Ten chlápek, kterého našla, byl hrnčíř nebo zemědělec? Zemědělec je hloupost. Určitě to byl hrnčíř.“ Byl to kovář! Ještěže tu neteř mám. 🙂
Ale pak už to nějak pomalu šlo. Trvalo to sice šest měsíců, rodilo se to ve velkých bolestech, ale nakonec jsem dala dohromady těch sedm páteřních příběhů. Velké díky patří neteři se synovcem. Jejich erudované rady typu: „ Musíš tam dát tu pohádku s tou rybou, co se jí, ale mi ji nejíme.“ mě opravdu zachránily. 🙂
Jak jsem začala vyprávět
Možná mi teď bude někdo odporovat, ale já si myslím, že nejlepší pozici v rodině má teta. Tedy aspoň u dětí. Teta toho totiž nemusí zrovna moct předvést, ale stejně je pro děti dobrá. Je totiž vzácná. Na rozdíl od maminky, která je s nimi neustále a už je značně „okoukaná“.
Objevuje se jen sporadicky, ale zato přináší určité tajemno. Zároveň spoustu věcí neřeší. Nejsou to přece její děti. Teta je prostě na hraní, protože vážné věci s dětmi řeší rodiče.
Pamatuji si, když jsem neteř poprvé držela na ruce. Mžourala na mě krásnýma modrýma očima a já jsem zaboha nemohla přijít na to, co s ní mám dělat! Dost se mrskala, takže jsem měla pocit, že držím víc vánočního kapra než dítě. Akorát nebyla mokrá! Tedy aspoň prvních deset vteřin. Pak už byla i mokrá!
Přes veškerou snahu mi pomalu vyklouzávala, což mě činilo značně nervózní. Nechcete úplně začít nový vztah tím, že vám dítě spadne, že? To bych asi nebyla zrovna oblíbená teta! S pomocí zbytku rodiny jsme to díkybohu obě ustály. Ale bylo to o fous. 🙂
Musím říct, že vždycky byla skvělý posluchač. Ze začátku jsem nic nevyprávěla. Jenom jsem broukala nebo mluvila a jí to krásně stačilo. Jenže čím byla větší, tím méně jí stačilo jak broukání, tak obyčejné mluvení. Kolem roku a půl jsem začala vyprávět krátké příběhy před spaním. Nejdřív stačil jeden, a to extrémně krátký. Extrémně znamená, že Karkulka přišla, byla sežrána a hned vysvobozena. Vše v pěti elegantních větách.
Jenže ona rostla a s ní očividně i její mozek a vyjadřovací schopnosti. Najednou pět vět nestačilo. Příběh musel být komplikovanější. Přibývalo postav, zápletek.
Pak jsme došly do fáze, která mě upřímně překvapila. Najednou si totiž začala ona sama diktovat, jaké postavy v příběhu chce. Světe, div se, já jsem ty příběhy byla schopná dát dohromady. Nebylo to nic excelentního. Někde děj asi úplně neseděl, ale ji to bavilo a mě vlastně taky.
A pak přišel ten zásadní okamžik. Jednou jsem vyprávěla pohádku, kterou jsem už dlouho neříkala. Samozřejmě jsem si ji nepamatovala. Jenže neteř mě najednou začala opravovat, že tak to přece nebylo! Chtěla přesně tu verzi, kterou jsem říkala původně.
Tak jsem začala pohádky sepisovat. Vlastně ne proto, abych je někomu darovala, ale abych vyprávěla přesně tu verzi, kterou chtějí slyšet. 🙂
Pohádky od Áni
Jak jsem se dostala k dětem
Ráda bych vám zde vyprávěla svůj příběh o tom, jak jsem napsala svou první pohádkovou knížku. Nebudu vám tu tvrdit, že to byla procházka růžovou zahradou, protože tak život prostě nefunguje! Jsem člověk, který si myslí, že život je prostě boj a krása spočívá v překonávání překážek!
První otázka je, jak jsem se zrovna já dostala k dětem. Nesmějte se! Není to úplně jednoduché.
Domnívám se, že jsem typický výplod naší doby. To znamená, že děti mě nejvíce zajímaly, když jsem sama byla ještě dítě. Je to jasné. Byli to parťáci na hraní. Ale pak přišla puberta a ta se mnou tedy zamávala. Z mých dětských kamarádů vyrostli ti samí puberťáci a nějací usmrkanci nás teda vůbec nezajímali!
Pak přišla vejška a vřelý vztah k těm hobitům stále nepřicházel. Nedokázala jsem si představit, že bych s nějakým dítětem vydržela v jedné místnosti, natož abych si nějaké vlastní vyrobila. Člověka v této fázi života prostě zajímají úplně jiné věci. Co si budeme povídat.
Dlouho po skončení studií jsem tenhle vztah neměnila. Částečně to bylo dáno i tím, že jsem pracovala jako průvodce. Holt řvoucí dítě na prohlídce, v horším případě řvoucí děti na prohlídce!, vám úplně hormony nenastartují.
A pak to najednou přišlo! Nebo vlastně přišla! Mojí sestře se narodila nádherná holčička. A tím nádherná myslím, že nic krásnějšího jsem v životě neviděla. Bylo to stejné dítě jako tisíce jiných, které jsem viděla před ní, ale stejně to bylo jiné! Byla totiž naše! Nový člen do rodiny, nová generace, nový život!
Na první dobrou mě dostala do kolen. Od té doby ji naprosto miluju a doufám, že to už nikdy nebude jinak!
Za tři roky přišel ještě jeden raubíř a i ten měl stejný účinek jako jeho starší sestra.
A je to! Cesta byla nalezena! Láska zažehnuta! Mohlo se začít vyprávět! Ale o tom si zase řekneme příště. 🙂
Pohádky od Áni
